Druhá část

Mluvčí 1:

Jaké jsou některé z obtíží spojených s hledáním společných rysů mezi různými národy?

Richard Lewis:

Jo. No, někteří lidé jsou si podobnější než jiní. Například Holanďané a Belgičané jsou si docela podobní, ale Italové a Japonci se od sebe hodně liší. A čím víc s někým máte společného, tím lépe s ním vycházíte. A tím lépe se s ním dá konverzovat. Například, takže například, myslím, že za mnou jednou přišla švédská společnost s požadavkem, že potřebují prodávat více aut, ale do Saúdské Arábie. A byli to Švédové. Samozřejmě to bylo Volvo. A já jsem se zeptal: „Kolik aut jim prodáváte?“ „Řekli: 5 000.“  Řekl jsem: „No, to je velmi dobré.“ A oni na to: „Ne, to není moc dobré. Saúdská Arábie nakupuje 25 000 aut ročně a od nás kupují jen 5 000. Jak můžeme zvýšit prodej?“ A já jsem řekl: „No, musíte s nimi vycházet dobře, být k nim přátelští, a pak budou kupovat víc.“

A oni řekli: „No, jak jsme se s nimi spřátelili?“ A já jsem odpověděl: „Musíte mluvit o věcech, které máte společné, tak jděte pryč a vraťte se za dvě hodiny a řekněte mi, co máte společného se Saúdskou Arábií, co mají Švédové společného se Saúdskou Arábií.“ Tak odešli z místnosti na dvě hodiny a vrátili se, a já jsem se zeptal: „No, co jste našli společného?“ A oni řekli: „Nic.“ Řekli: „Nemůžeme s nimi mluvit o ničem.“ Řekl jsem: „No, proč ne?“ Řekli: „No, nemůžete mluvit o ženách.“ Řekl jsem: „Ne, nemůžete mluvit o ženách.“ Řekli: „Nemůžete mluvit o pití.“ Řekl jsem: „Ne, nemůžete mluvit o pití.“ Řekli: „Nemůžete mluvit o náboženství.“ Řekl jsem: „Ne, o náboženství mluvit nemůžete.“ Řekli: „Není nic, o čem by se s nimi dalo mluvit.“ No, v posledních několika letech samozřejmě byla jedna věc, o které se s nimi dalo mluvit, a to byl fotbal. A v tomto ohledu se nám podařilo dosáhnout pokroku a prodat jim všem auta.

Mluvčí 1:

Takže když se blíží tvoje narozeniny, na co jsi nejvíc pyšný, když se ohlédneš za svým životem? Jaké jsou ty nejhrdější okamžiky? No,

Richard Lewis:

Jednou z věcí, na které jsem hrdý – i když mé začátky byly velmi skromné, byl jsem vnukem horníka – je to, že se dokážu chovat tak, jak se sluší. Považuji za uspokojivé, že se dokážu kompetentně chovat k lidem, jako je japonský císař nebo německý kancléř. Myslím, že na tyto věci lze být hrdý; musel jsem se jim naučit v průběhu života a s těmito lidmi vycházím velmi dobře.

Mluvčí 1:

A v čem spočívá tajemství toho, jak s lidmi dobře vycházet?

Richard Lewis:

No, jde o to, abyste si opravdu uvědomili, že v jádru jsou pravděpodobně velmi podobní vám a že mají stejné problémy jako vy. Například když kýchnou nebo mají škytavku, cítíte se jim blíž v tom smyslu, že jsou to lidé stejně jako vy, i když jsou císaři té či oné země. To rozhodně platilo pro japonského císaře i pro další politiky, ať už francouzské, nebo italské.

Mluvčí 1:

A na co jsi osobně nejvíc pyšný?

Richard Lewis:

No, myslím si, že je důležité zůstat sám sebou, zůstat skromný, ale zároveň se stýkat s lidmi, kteří jsou mimořádně inteligentní nebo kompetentní, a dokázat se mezi nimi prosadit.

Mluvčí 1:

Skvělé. A vy jste tu vytvořili nádherné místo, které lidé rádi nazývají svým domovem, kam se rádi vracejí a kde se cítí jako součást vaší rodiny, a to je pro ně opravdu výjimečné.

Richard Lewis:

No, já jsem to vytvořil a vytvořil jsem i tu atmosféru, která tu panuje, ale ten dům, který je starý 700 let a nachází se nedaleko Londýna, jsem rozhodně nevytvořil já. Je to místo, které se pro ten druh podniku, který jsem měl na mysli, hodí naprosto skvěle.