V době, kdy mistrovství světa ve fotbale v Rusku upoutává pozornost na význam sportu, napadlo mě, že bych v blogu tohoto měsíce mohl použít úryvky z projevu, který jsem přednesl minulý měsíc na Lichačevově humanitním fóru v Petrohradu.

Až skončí mistrovství světa, napíšu k tomu další příspěvek na blogu.

„Dnes ráno jsme vyslechli dlouhý výčet opakujících se problémů a nedorozumění, k nimž dochází při mezinárodních setkáních v oblasti měnové politiky, diplomacie, vyjednávání a politického nátlaku.  Existuje vůbec nějaký výchozí bod, pokud jde o urovnávání sporů mezi národy? Existuje vůbec něco, na čem se všichni shodnou? Náš kolega Jerzy Wiatr poukázal na to, že zatímco je často možné, aby země hájící národní zájmy vyřešily spor – ať už jde například o hraniční otázku – prostřednictvím kompromisu, je téměř nemožné učinit totéž v případě střetu nepřekonatelných ideologií, jako jsou například komunismus, kapitalismus nebo soupeřící náboženství.  Mohou si dvě největší světová náboženství – křesťanství s 2,3 miliardami vyznavačů a islám s 2 miliardami – někdy vzájemně ustoupit? V současné situaci je to nepravděpodobné.  Existuje však ještě jedno náboženství, které je rozšířenější než křesťanství či islám. Jedná se o náboženství s odhadovanými 3 miliardami vášnivých stoupenců. Jeho hlavní rituály a obřady sledují a propagují všechny televizní společnosti na světě. Každá země má jednoho či dva své vlastní bohy, ačkoli někteří z nich se těší mezinárodnímu uznání a oblibě. Toto pulzující a návykové náboženství se jmenuje fotbal a jeho obsedantní přitažlivost sjednocuje miliony lidí ve všech koutech světa.

Pokud usilujeme o jednotu, lze tuto posedlost jednoho dne využít pro humanitární účely? Fotbal – (a vlastně sport obecně) – všudypřítomný a strhující – překračuje hranice i jazyky a je třeba jej vnímat jako samostatnou kulturu s vlastní historií, tradicemi, pravidly, tabu a morálkou. Konference, jako je tato, snad nemůže zcela ignorovat potenciál sportu jako sjednocujícího činitele. Slovy Lichačeva:

„Kultura… je měřítkem humanismu… sbližuje různé epochy a země. Vzdálenost mezi kulturami se zmenšuje a pro národní nepřátelství zbývá stále méně prostoru.“

Hlavy států a politici obecně si již dlouho uvědomují význam sportu pro sbližování lidí a posilování dobré pověsti země. Prezident Vladimir Putin je jedním z takových vůdců, jak dokládá jeho podpora zimních olympijských her v Soči i jeho vlastní sportovní nadání.

Ačkoli popularita fotbalu zastíní ostatní sporty, musíme vzít v úvahu obrovský vliv olympijských her a dalších světových soutěží: atletiky, lyžování, cyklistiky a plavání, abychom jmenovali alespoň některé. Dvě významné sportovní události ve světových dějinách nám připomínají, jak lze válce zabránit. O Vánocích roku 1916 opustili britští a němečtí vojáci své zákopy, aby si zahráli fotbal uprostřed války, která přinesla největší krveprolití, jaké svět kdy zažil.  V nedávné době se Indie a Pákistán, které stály na pokraji války kvůli Kašmíru, dohodly na odehrání série kriketových zápasů s cílem zmírnit napětí. Naštěstí se podařilo nepřátelství odvrátit a kriket zaujal své místo. Více než 60 zemí, které hrají kriket, si nedokáže představit, že by mezi sebou někdy vedly válku.

Jak mohou politici využít obrovské zdroje vzájemné dobré vůle, které existují mezi všemi sportovními národy? Je pravda, že případy chuligánství a dopingu mohou vyvolávat negativní postoje, ale sportovní setkání velkého rozsahu mohou vést pouze k větší sounáležitosti na mnoha úrovních. To platí zejména pro řídící orgány sportu.  Sám jsem byl svědkem srdečných vztahů, které již mnoho let panují mezi Anglickým fotbalovým svazem a jeho protějšky v Japonsku a Německu. Totéž platí pro ragbyové federace ve Velké Británii, Francii, Austrálii a Jižní Africe, stejně jako pro lyžařské svazy v severských zemích i na mezinárodní úrovni. Tour de France občas pořádá některé ze svých etap v Anglii a Itálii; dokonce i Severní a Jižní Korea v nedávné době postavily společný hokejový tým.

Nedokážu si představit, jak by se blízké vztahy ve sportu daly využít k posílení přátelské atmosféry při mezinárodních politických jednáních či krizích. Mohu si jen představit, že pokud by vysocí představitelé svazů spojených s fotbalem, kriketem, lyžováním, atletikou, plaváním a dalšími sporty dostali prostor na politické scéně, přispěli by ke zmírnění nepřátelství, usilovali by o kompromisní řešení a v každém případě by se jistě snažili zabránit válce.“

Richard D. Lewis

11. července 2018