Nedávné studie provedené na různých akademických pracovištích dospěly k závěru, že dvojjazyčnost může oddálit nástup různých forem demence, včetně Alzheimerovy choroby. Mezi tato pracoviště patří švédský Karolinska Institutet, Univerzita v Cambridge, Univerzita v Edinburghu, Univerzita v Torontu a Americká asociace pro pokrok ve vědě.

Celosvětově trpí demencí přibližně 24 milionů lidí. Zhruba 850 000 z nich trpí tímto onemocněním ve Velké Británii. Jsem rád, že mohu říci, že mezi ně nepatřím, i když mi minulý týden bylo 87 let. Věřím, že s tím má hodně co do činění skutečnost, že umím mluvit a rozumět 12 jazykům. Pokud si já, stejně jako mnoho jiných zkušených lingvistů, dokážu vybavit až 25 000 slov z cizích slovníků, je pak pravděpodobné, že bych zapomněl, kde jsem zaparkoval auto nebo co jsem měl k snídani?

Stejně jako slavní herci a přední hudebníci, kteří předvádějí úžasné výkony paměti, když recitují dlouhé pasáže ze Shakespeara nebo si pamatují partitury celých symfonií, i lingvisté silně propojují stovky slov pomocí četných vestavěných jazykových spojovacích vazeb, aby vytvořili silný myšlenkový řetězec v nejrůznějších každodenních situacích. Tento myšlenkový řetězec, v jakémkoli jazyce, může být velmi deduktivní, často náročný a vedoucí k jasnosti. O to více, pokud se tato výzva ještě zvýší snahou o sebevyjádření v cizím jazyce. Zjistil jsem, že i když je myšlenka, která mi napadne v angličtině, spíše vágní nebo nejasná, ve francouzštině či němčině jsem nucen hledat větší přesnost. Ponoření se do cizího jazyka tak může anglicky mluvícího člověka donutit, aby se vyvaroval anglického zvyku „nějak se z toho vyvléknout“, ať už slovem, nebo činem.

Zjistil jsem, že některé jazyky vyžadují větší přesnost než jiné. Francouzština je s svou zálibou v logice rozhodně jedním z nich. Němčina se svými skloňovacími tvary a pádovými koncovkami je bezpochyby dalším příkladem. Latina, italština a finština kladou své vlastní nároky. Angličtina, zejména ve své volnomyšlenkářské americké variantě, vyžaduje méně mentální přesnosti, i když její frázová slovesa způsobují cizincům mrazení v zádech. Skandinávské jazyky patří mezi ty nenáročné, zatímco japonština, záměrně vágní ve své snaze vyhnout se ztrátě tváře, je nejvágnější a nejmlhavější ze všech.

Osvojování si cizího jazyka je bezpochyby zdravým cvičením pro mozek, které udržuje studenty v jazykové kondici. A to je jen část pravdy. Dnes je všeobecně známo, že jazyk nelze oddělit od kultury, z níž pochází. Pokud se učíte francouzštinu, poznáte „La Belle France“; studium italštiny vás seznámí s „La Dolce Vita“.

Když mluvím francouzsky, stávám se tak trochu Francouzem. Mluvení italsky prohlubuje mou vášeň pro život. Když se pokouším mluvit japonsky, jsem pětkrát zdvořilejší než při mluvení anglicky. Když tedy mluvíte jiným jazykem, dochází k určité míře akulturace, rozšiřují se vám obzory, rozvíjí se vaše osobnost – což je nevyhnutelně účinnou obranou proti jakémukoli oslabení vašich duševních schopností.

Výzkum demence naznačuje, že pokud dvojjazyčnost pomáhá této nemoci předcházet, může to platit i v případě, že se druhý jazyk naučíte až v pokročilém věku. Samozřejmě není tak snadné naučit se nový jazyk v padesáti či šedesáti letech (sám jsem to zkusil), ale skutečnost, že to vyžaduje více úsilí, může znamenat, že vás toto větší úsilí ještě více stimuluje. Pokud se rozhodnete naučit se v zralém věku další jazyk, radím vám, abyste do toho šli s plnou vervou! Stejně jako je pro vaše srdce lepší energický běh než líné klusání, tak i studium jazyka formou ponoření do jazykového prostředí vám může otevřít vzrušující dveře k novým příležitostem a uspokojení! V ideálním případě se zamilujete do nového jazyka, nové země, možná dokonce i do svého učitele! Potom už na demenci nezbude čas.

Richard D. Lewis

15. října 2017